Tento příspěvek bude spíše takovým zábavně-poučným článkem, o elektrice jen okrajově.
Zprvu to vypadalo jako standardní zakázka na jednoduché DC rozvaděče na střechu, ale když zákazník vyslovil počet požadovaných kusů, skoro mi zaskočilo...objednávka zněla na dva tucty neboli 24 kusů. To už byla pro mě a pro můj výrobní model typu "one man show" výzva! V první řadě jsem si musel opatřit vhodné prostory-do mé tak trochu komorní dílny u domu, která slouží zároveň jako kolárna a sklad zahradního nářadí, bych se s tím nepokládal. Naštěstí mám super bráchu, který mi půjčil kousek své výrobní haly.
Při práci samotné se mi velmi hodilo dlouholeté studium Baťových principů-zde jsem některé, přiznám že poprvé v životě, vyzkoušel v praxi: vytvořit flexibilní výrobní linku (v mém případě statickou), myslet na přesun hmot a materiálu podél výroby (včetně odsunu odpadu, který mimochodem Baťa nazýval "regenerát" a již před sto lety dbal na jeho maximální přepoužití), serializovat výrobu (rozdělit na jednoduché úkony prováděné na všech rozpracovaných výrobcích). A taky: kontinuálně měřit, počítat, srovnávat předpoklad se skutečností a rychle zavádět inovace.
Teprve při této práci mi docvakl význam některých slavných baťovských hesel, a také všudypřítomného "time is money"-vezměme takový dvouminutový úkon (například nasazení červené a modré bužírky): ten se s přípravou materiálu a přesunem podél linky protáhne skoro na tři minuty, a jsme hned na víc než hodině výrobního času-a přitom (jak by pravil klasik) je to taková blbost.....Skříňky rozvaděčů jsou oceloplechové, znalí čtenáři tady doufám ocení moji trpělivost při řezání 12x24=288 otvorů pro kabelové průchody.
Nakonec výroba, proměření včetně dokumentace a dopravy na určené místo na jih Čech zdárně proběhla, dokonce i v šibeničním těsně povelikonočním termínu. Teď ještě trochu trnu při pomyšlení, co se může vyvrbit kolegům při osazování mých bedýnek na střechy...
